1961, 7. května, Mnichov.

Sudetoněmecký program
tzv. 20 bodů, který byl přijat Spolkovým shromážděním Sudetoněmeckého landsmanšaftu
 

  I. Pohled zpět

1.

Sudetská otázka - a tím také „Sudetská krize" na podzim 1938 může být správně pochopena jen na pozadí vzniku Československa v r. 1918/1919.

2.

Více než 700 let sídlili Němci v Čechách. na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousku-Uhersku.

3.

S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/1919, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláku přišlo proti své vyhlášené vůli do vícenárodnostního státu, který však byl konstruován jako „československý" národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.
4. Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území 50 politických okresů nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva v průměru více než 80 procent. Velikost tohoto území činila 25 775 km2. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmeckých jazykových ostrůvků". Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým jazykem.
5. Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě jim oktrojované ústavy svou hospodářskou, sociální a národní existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky, reprezentovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení, předložených Sudetoněmeckou stranou, způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.
6. Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Anglie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupení sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpovídalo zásadě sebeurčení.
7. Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa, s jehož odčiněním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.
8. Expanzivní český nacionalismus využil v r. 1945 ve spolku se sovětským imperialismem zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd - porušením základních Lidských práv a svobod milionů lidí.
9. Dnes žijí více jak 2 miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Asi 800 000 sudetských Němců žije v sovětské zóně Německa, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských zemích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo pří vyhnání o život.
10. Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení" sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je dnes účast německého národa na sudetské otázce širší než dříve.

II. Pohled do budoucna

11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ ve svém celku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staleté vlasti. Stejně lak se nesmíří s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po „revizionizmu pro svobodu" nebude nikdy více umlčeno.
12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání a o co se dnes zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.
13. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění více než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.
14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na vlast a na právu na sebeurčení národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.
15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na narušené usazeni ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - také mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
17. Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy, považujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nejlepší, k němuž mohou oba národy svobodně dát souhlas.
18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Řešení, odpovídající právu sebeurčeni národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického českého státu, v němž jim bude přiznáno menšinové postaveni („čechoslovakismus").
19. Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.
20. Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout pouze v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.
   

Dokumente zür Sudetendeutsche Frage 1916-1967, ed. E. NITTNER, Mnichov 1967, dok. č. 279.
Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1998, s. 170-172.
 

  20 bodů" poté schválila i Sudetoněmecká rada. Tento program nebyl již později měněn a je platný až do dnešní doby.