Svitavské náměstí je prazvláštní, mírně zalomený jitrnicoidní útvar, spíše bulvárovitého typu, situovaný v ose východozápadní. Namísto zašpejlování má náměstí ve svém vstupu i výstupu lahvovitá zúžení pro snadnější zabarikádování před nájezdníky. Královská města, jako třebas Polička, ta se útoku asi neobávala, proto byla do čtverce. Moje první vzpomínka na svitavské náměstí je spojena s 1. májem. Mohlo mi být tak čtyři roky, protože mne nesl otec na ramenou a měl ještě vlasy, to si pamatuji. Čili tak nějak 1955. To bylo ještě v době, kdy jsme se domnívali, že vítězným bojem o zrno, potřením výskytu mandelinky bramborové, či barvitostí prvomájového průvodu natřeme zlému strýčku Samovi jeho kostnatou vykořisťovatelskou zadel. Stáli jsme v zástupu na ulici někde uprostřed proti tehdejší jedenáctiletce, současné ZŠ na náměstí. Průvod šel odshora dolů, což bylo zvláštní, protože jinak byl vždy situovaný opačně, v ose kadeřnictví kostel se rozpouštěl a slavitelé se taktéž bleskurychle rozpouštěli. Tenkrát se to ještě skutečně bralo docela vážně, účastníci se předháněli a soutěžili o nejbarvitější a nejatraktivnější alegorický vůz. V těch prvních májích se nejlépe zračila dekadentnost tehdejšího politického režimu. Od zapálenosti let padesátých po polystyrénový schematismus socialistického realismu let osmdesátých a po speakerování redaktora Nového Svitavska, mého přítele Petra Roštlapila, ze stanoviště v administrativní budově ČSAD na autobusovém nádraží a jeho již legendární úřek : „Miliony a miliony svitavských pracujících vítají dnešní významný den…“.  Takže jsem si hověl na otcových ramenou a vzpomínám, že mne fascinoval alegorický vůz tenkrát již np.Technolen. Instalován byl na plošině staré ereny. Uprostřed byl obrovský globus, nádherně vyvedený v barvách. ( že by již tenkrát práce p.Lipolda ? ) Kolem něj směsice lidí stylizujících jakési rasové spektrum. Miroň Vlach starší, coby otrokář, s nádhernou bílou korkovou tropiko helmou, v bílých kapsáčích a nabílených šněrovacích botách z unry, práskající bejčákem, samozřejmě bílým, na kolenou Jarda Chvátal starší, celý poctivě nakrémovaný načerno, kolem pasu sukýnku z rákosí, nějaká paní v beranici a buržoustovském kožichu, coby eskymačka a samozřejmě nezbytný sovětský partyzán se samopalem s bubínkovým zásobníkem a za byrokraty za globusem skrčený úředník s buřinkou a klotovými rukávy. Ještě tam určitě někdo byl, ale už si to nepamatuji. Spíše si pamatuji láhev, kterou si Miroň s Járou vyměňovali. Bylo to jedním slovem úchvatné a Wall Street se určitě zachvěl. Že je to zrovna Miroň a Jára jsem se dozvěděl samozřejmě až později. Loknout mi však nedali.

Svěcení praporu Národní gardy 29.9.1848. Kreslíři moc nevěřím, protože tolik chlapů snad tenkrát ani ve Svitavách nežilo. Měla dvě roty po 150 mužích. Velitelem byl Johann Chrysostomus Werner. Její výzbroj měla hodnotu 200 000 zlatých. Prapor byl černočervenozlatý a byl ušit "svitavskými paními a dívkami." Název a rok evokuje souvislost s českým živlem, ale Svitavy roku 1848 byly ryze německé, což se cudně nezdůrazňuje. Ten rok totiž symbolizuje vzestup nacionalismu všeobecně, nejen českého.

Tam u Královýho Hradce létaly tam koule prudce…a Jabůrek ládoval a ládoval. Sasové tam u Sadové se svými předovkami dostali napráskáno od zadovek jehlovek Prusů a prchali na jih domů. Zalili Svitavy jak kobylky a za nimi Prusové. Prý deset dní se přes Svitavy prolévali. Většinou tábořili na pláních k Vendolí. Také i na náměstí. Odešli a po nich zůstal mor. Inu vojáci. Když uvážíte kolik jich bylo, papali a trávili…

Je logické, že náměstí bylo středem dění, najmě ekonomického. Odehrávaly se zde trhy.
Kráva je z roku 1894, další snímky jsou jen o malounko mladší.

Na náměstí se roku 1906 chlubil i majitel jednoho z prvních automobilů. V autech se nevyznám ani dnes, čili typ si netroufám určit, ale pochybuji, že to je Laurinka. Ve Svitavách tenkrát spíše nějaký Daimler. 

Na náměstí jsi mohl i natankovat. I když tenhle snímek je až z roku 1935. Luft zdarma už tenkrát. 

V roce 1929 navštívil Svitavy tatíček Masaryk, který byl znám svou snahou o co nejpříznivější " image ". Dokonce prý i některým novinářům z tohoto důvodu dopřával různých prebend. Při cestě do Svitav ale nemusel. Byl prý přijat velice korektně, i když ve slavnostně vyzdobeném městě vlajky červenomodrobílé mezi černožlutočervenou záplavou téměř nebyly rozpoznat. 

Velký konkurenční boj se vedl o možnost osvětlení svitavského náměstí. V roce 1935 vítězil plyn, ale již ne nadlouho. 

Turisté se mohli ubytovat ve více hotelích, např. zde v hotelu Mohren, Adler, Blauer Stern či mimo snímek v hotelu Ungar. Ve vedlejším domě s komicky vyosenou věží to nešlo, to byla radnice. I když, kdo ví... 

Pak už začalo tuhnout. Ryze sudetoněmecké Svitavy si uvědomily, že jsou neprávem opomíjenou součástí tisícileté říše, do které toužily být po dvaceti letech začleněny zpět. To shromáždění účastníků, kde by patrně kámen nepropadl, je z 1.května 1938 a jsou to členové SpD Hřebečska. Vypečený první máj, Mácha by se ošíval. Němci tento svátek milovali. Konec konců byl Dolfa socialista i když národní. Ve stejný den proběhly oslavy se stejně masovou účastí ve všech větších sudetoněmeckých městech. V Karlových Varech, v Liberci, v Aši. Když uvážíme, že to bylo přesně týden po vyhlášení osmi požadavků Konráda Heinleina, tak je jasné v jakém duchu se oslavy nesly. Ein Reich...
Ze vzpomínek pamětníků vím, že takové množství lidí, cca 36 000, bylo jistě obtížné urejdovat. Nicméně organizátoři měli ustavené pořadatelské hlídky, umístění účastníků z jednotlivých regionů bylo dopředu namalováno na zemi značkami z vápna, následný úklid prostranství pak proběhl v řádu několika hodin. Ani provizorní latríny nechyběly.

Téhož dne odpoledne uspořádala česká menšina vzdoroakci, protidemonstraci. Zde by už kámen propadl, nicméně vžijeme-li se do tehdejší atmosféry, pak klobouk dolů před jejich odhodláním. Prý jich tam bylo 3000. I Němci tam prý byli. A Moravskotřebováci a Litomyšláci.

Pokračovalo to tak, jak všichni víme. Přišel wermacht. Byl freneticky přivítán. Což je pochopitelné. Méně pochopitelné, alespoň pro mne je, že ač jsem četl všechny  mně dostupná vyjádření, sepsaná o té době sudetoněmeckými, či jim nakloněnými publicisty, do jednoho se tomuto faktu cudně vyhýbají, či jej splachují pod klasifikaci "...byli jsme zneužiti Hitlerem ". Což dozajista byli, nicméně byli zneužiti velice rádi a nadmíru ochotně. Je to obdobné farizejství, jakoby Češi tvrdili, že nás zneužil Gottwald, či Stalin.To přece ne, vrhli jsem se jim do náručí dobrovolně a rádi, netušíc stisk medvědí. Svůj omyl jsme si do dna vyhamali a myslím, že ani v současnosti se čestně tohoto lepkavého dědictví nezříkáme a neseme jeho důsledky. Zde pár fotografií na připomenutí. Pro tyto okamžiky a po realizací doplňovacích voleb do říšského sněmu ( k tíži bývalých spoluobčanů nutno dodat, že tyto volby byly spíše referendem, plebiscitem. Jeho účastníci odpovídali na zcela jednoznačnou a přesně formulovanou otázku, přihlášení se k stávajícím říšským pořádkům. To je nezpochybnitelné a neovlivňuje to ani fakt, že kroužek v pravém dolním rohu hlasovacícho lístku pro označení Ja byl nejméně dvakrát tak velký, jak pro volbu Nein. ) se ze Sudetoněmeckého subnároda stal plnohodnotný Národ s plnou zodpovědností za činy, které měly přijít a pro následky, které se i k mé litosti nakonec dostavily. Co se stalo, nelze odestát. Mám obavy, že ani odpustit. Lze je jen pochopit a snad i, nejsem-li příliš troufalý, přijmout a smířit se s nimi.

Tento snímek je již ze slavnostní přehlídky. To jen abychom nebyli zmateni, že wermacht na jednom snímku před hotelem Ungar ( o snímek výše ) přichází ze spodu a zde naopak od kostela zeshora.

I děti se těšily ze své nadějné tisícileté budoucnosti. Ach jo. Tomu klučinovi může být tak pět let, na konci války mu tedy bylo nejvíc dvanáct, takže doufejme, že fasování pancrfaustů unikl.

15.října 1938 uspořádal wermacht na svitavském náměstí slavnostní přehlídku.
Kdopak to asi jásá z vašich oken paní Janečková ?

Jó za Adolfa se žilo... Toho místa k parkování na Adolf Hitler Platzu. Stálo se, kde libo.

A na AHP se mohlo volně vjíždět. Nikde žádný zákaz vjezdu. Ale zase nebyly záchodky. Nic není dokonalé.

Válka skončila, Svitavy zaplavili dosídlenci a slavilo se. Na náměstí.
"Svitavy opět české" se ta sláva jmenovala. No nebylo to přesné, ale budiž.

Na náměstí, pod obrazy Beneše a Stalina, se v roce 1946 slavnostně předávaly dekrety o přidělení půdy osídlencům.

Přišel únor 1948. I do Svitav.

Když umřel Kléma, plakalo se. 1953. Dnes tam nakupujeme v Albertu.

V roce 1956 slavily Svitavy 700 let. V duchu doby. Slavností tribuna před hotelem Ungar, sorry, Slavia. Sorry, Personnenttatz.

V roce 1961 se Nikita Chruščov snažil tajně propašovat na Kubu balistické rakety. Nějaké už tam měl, ale při přepravě další várky je vyblejsklo letadýlko U2 . Džíef Kennedy nechal připlout k ostrovu svobody lodě a ponorky a zablokoval jej. Vypukla zákulisní jednání přes zasedání OSN a utajené prostředníky. ( Moje mamka hned začala kupovat do zásoby mouku, stejně jak potom o sedm let později. ) Sověti oficiálně nepřiznali ani mrť, neoficiálně operovali ohrožením americkými raketami na základnách v Turecku. Amíci stejně neoficiálně navrhli jejich stažení a zrušení, což měli stejně v úmyslu udělat. V současnosti odtajněných dokumentech vychází najevo, že všichni z americké politické vjerchušky, mimo úzký okruh kolem JFK, byli celý žhaví do konfrontace a mačkání červeného knoflíku. Což by asi byla pro USA tragická chyba, protože Nikitka měl v té době před nimi v raketách dost značný náskok a byl schopen destruktivně zasáhnout téměř všechna větší města ve Spojených státech. Detaily asi nikdy nevyjdou zcela najevo, ale nakonec první tento pokerový blafuňk vzdal milovník kukuřice Chruščov a lodě otočil. Od té doby byla prý také zřízena červená telefonní linka mezi Kremlem a White Housem. Naposledy prý intenzivně využitá těsně po havárii ponorky Kursk, kdy prý Putin a Clinton spolu vedli více jak čtyřhodinový rozhovor. Opět další velmocenská šaráda, kdy se celou pravdu zcela určitě nikdy nedovíme. Ty dvě emerické ponorky, z nichž pak jednu natajno opravovali v Norsku, jeli kolem Kursku určitě jen čistě náhodou.
Někde v tom davu jsem i já se 4.B z Komenského náměstí s panem učitelem Palánem, který při exkurzi v kravíně dokázal brilantně odrodit krávu, ale pochybuji, že by se vyznal v balistických raketách. Ale my byli rádi, že se něco dělo.

Náměsti se také přestavovalo. Vylepšovalo. V roce 1965. S rekonstrukcí hloubkové kanalizace. Tu dělali maďarští kanalizátoři.
Pak v roce 1993. To se již spíše vylepšovalo do dnešní malebné podoby.

A těch prvních májů, co svitavské náměstí vidělo...
Ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku !
No jo, tací jsme holt byli.
Jako demonstrace časů minulých může posloužit spodní barevný snímek, který zachycuje čelo průvodu np. Technolen. Mladík ve světlém baloňáku, který nese československý prapor, je můj přítel Džef. Jeho otce v roce 1951 v Lidovém divadle v procesu s vlastizrádci odsoudili k doživotí. Pustili jej až na amňu v šedesátých letech, aniž by jen koutkem oka zahlédl nějaký rozsudek. Že by Džef na rozdíl od něj miloval socialismus ?
Ale kdeže...Tací jsme byli...

Srpen 1968.
Hezké vzedmutí národních vášní. Kamarád Jarda Hodaň mi říkal, to je konec, hochu ti kam vlezou, už se nehnou. Bral jsem to jako poraženecké řeči a on to byl zatím odhad zkušenějšího.
O rok později, po hokeji, to bylo ještě malebnější. Nosila se rakev, hrála Houserova dechovka a Golonka poslouchal, jestli už nám rusáci zavírají ropu. Bože, jak já byl zklamanej, když o tři roky později se u nás doma stavil otcův poválečný vojenský přítel na své cestě za synem do Milovic a neplakal potupou, jen mávl rukou řekl " Ničevo, éto sport. "  Mimochodem, i když s otcem vzpomínali nad stakankami celou noc, vím, že mezi nimi o okupaci nepadlo slovo. A to je výmluvnější, než kdyby se celou noc hádali. Už nikdy po tom se nejen nestavil, ale vyschl i pramen korespondence. Otec mu jen řekl, že ho vyrazili z partaje, z práce. Že se vrátil šupem tam, kde se spolu poznali. Na nádraží na výpravčího. Ruskému příteli určitě nic nedošlo, na to byli všichni moc zmasírovaní, ale asi se prostě lidsky styděl. Pak už jen přišlo asi v osmdesátém parte.

Již před mnoha lety se objevovaly náhledy na svitavské náměstí z netypických pohledů.
Ten vlevo je chmurná vize pohledu do budoucnosti zhruba z třicátých let, kdy se obávali, že náměstí bude zaplavenou auty a tramvajemi, jež budou ohrožovat chodce. No, s těmi auty to trefili do černého.
Ten dole je náměstí očima opilce. Musím přiznat, že takto jsem náměstí viděl při svých ranních návratech ze Slávie, či Svitavanu poměrně často. I hůře.
Že, můj milovaný příteli Jaroslave ...