Byl olomoucký biskup Jindřich

Zdík přepaden ve Svitavách?

 

 

Mojmír Fadrný 

Hradec nad Svitavou

2011

 

V historii Svitavska má své místo i událost, která se stala před více než 860 lety a která dodnes není historiky spolehlivě objasněna. Počátkem roku 1145 byl někde na česko – moravském pomezí přepaden a oloupen olomoucký biskup Jindřich Zdík. O této události nás nejpodrobněji informují Vincenciovi letopisy, sepsané asi 25 let po této události zřejmě podle vyprávění očitého účastníka. Vincencius byl člen družiny pražského biskupa Daniela. Nejdříve působil jako kaplan a později se stal kanovníkem u sv. Víta v Praze. V roce 1158 Vincencius doprovázel biskupa Daniela při tažení českého vojska do Itálie. Byl přítomen dobytí města Milán a pečlivě zapsal události celého tažení. Nechme se však unést domácím příběhem, který se týká přepadení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, jak nám jej zaznamenal letopisec Vincencius. Ve Vincenciově podání se počátkem roku 1145 vydal olomoucký biskup Jindřich Zdík spolu s olomouckým knížetem Otou III. na cestu do Prahy a z Prahy měl biskup Jindřich Zdík dále pokračovat ve své cestě k papeži do Říma. V zemské bráně, kde byla také celnice, někde na českomoravském pomezí se k této výpravě připojil znojemský údělný kníže Konrád, který chtěl biskupa údajně požádat o přímluvu u knížete Vladislava v Praze. Po jednání s biskupem se měl kníže Konrád jakoby navracet zpět – zřejmě do Znojma, ale následující noci přepadl ves, kde biskup se svým doprovodem nocoval. Záměrem knížete Konráda bylo biskupa Zdíka zajmout či zabít. Během nočního přepadení se ale podařilo biskupu Zdíkovi narychlo někde skrýt. Zachránil jej člověk z té vsi, která byla biskupovým majetkem a to tak, že biskupa Zdíka posadil na dobytče a v noci za mrazu a v hlubokém sněhu jej dopravil do premonstrátského kláštera v Litomyšli.

Protože se tato událost stala v dávných dobách českého státu, bude dobré si připomenout alespoň stručně, kdo byl Jindřich Zdík a některé politicko-společenské reálie té doby. Olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126 – 1150) byl oporou vlády českého knížete Soběslava i jeho nástupce Vladislava II. (1140 – 1174) na Moravě a je považován za největší osobnost moravských dějin 12. století. Byl to člověk na svoji dobu velmi vzdělaný, zbožný, ale také neúnavný organizátor církevní správy na Moravě. Zakládal kláštery, budoval kostely a pro svoji vzdělanost vynikal i jako diplomat. Účastnil se také několika křižáckých tažení a navštívil i Jeruzalém. Když Vladislav II., syn Vladislava I. a synovec zemřelého knížete Soběslava vyšel vítězně z bojů o nástupnictví, musel bojovat celé desetiletí proti opozici, k níž patřili především držitelé moravských údělů z přemyslovského rodu. Byli to Konrád Znojemský, Vratislav Brněnský a po určitý čas i Ota III. Olomoucký (Dětleb) a dokonce i bratr samotného českého knížete Děpold, který držel Jemnicko na Moravě a podle jiných badatelů možná i Vraclavsko ve východních Čechách. Český kníže Vladislav II. po svém nástupu na knížecí stolec a inaugurační jízdě na Moravu v roce 1141 potvrdil úděly Konrádovi Znojemskému a Vratislavovi Brněnskému a na přímluvu biskupa Zdíka vrátil olomoucký úděl i Otovi III. (Dětlebovi). Pro upevnění své autority nechal pro jistotu při této návštěvě Moravy také několik svých odpůrců oběsit. Přemyslovští údělníci však projevili Vladislavovi II. malý vděk a vytvořili na Moravě mocenskou opozici proti pražskému knížeti i jeho straníkovi na Moravě, biskupu Zdíkovi. Důvody nepřátelství mezi biskupem Zdíkem a především Konrádem Znojemským byly politického i církevního rázu. Český kníže se snažil prostřednictvím biskupa Zdíka odradit moravské Přemyslovce od vzpoury, ale marně. Morava se tak stala oporou velké koalice přemyslovských knížat proti Vladislavovi II. Tehdy byl biskup Jindřich Zdík z Moravy vypuzen do Čech a opozice si do svého čela zvolila za vůdce Konráda Znojemského. Na jaře roku 1142 tito odbojníci se svým vojskem pod vedením Konráda Znojemského porazili u Čáslavi Vladislavovo vojsko a nakonec oblehli i Prahu. Kníže Vladislav II. byl na pokraji porážky a tak se obrátil o vojenskou pomoc k římskoněmeckému králi Konrádu III. Štaufskému. Ten mu poslal na pomoc své vojsko a pomohl Vladislavovi upevnit jeho moc. V roce 1143 následovala trestná výprava knížete Vladislava II. na Moravu, kterou kníže se svým vojskem „poplenil a vyloupil“. Ota Olomoucký a Vratislav Brněnský se knížeti Vladislavovi II. podvolili („sklonivše vzdorné šíje před jeho mečem“), ale Konrád Znojemský se nepodvolil. Olomoucký kníže Ota III přešel v roce 1144 na stranu biskupa Zdíka, zatímco Vratislav Brněnský se opět spolčil s Konrádem Znojemským. Oba Přemyslovci, Vratislav i Konrád a zřejmě i Děpold a další jejich straníci tak společně pokračovali nadále v odboji.

Tématem, kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík, se zabývalo mnoho historiků již od první poloviny 19. století. První vydavatel Vincenciova letopisu Gelasius Dobner nedokázal celnici, kde mělo k přepadení dojít, v latinském výrazu „thelonium vel Zobren“ blíže identifikovat. Po objevení původního Vincenciova rukopisu umožňujícího lepší čtení slova „Vzobren“ přivedlo po pol. 19. století historiky Hermenegilda Jirečka a Wilhelma Wattenbacha k závěru, že za slovem celnice se vyskytuje jméno lokality Úsobrno v severní části Malé Hané. Toto řešení akceptovalo mnoho dalších historiků, kteří se tímto tématem zabývali (Dudík, Hosák, Richter, Šembera, Bistřický). Zásadní chybou této úvahy bylo umístění celnice, nacházející se v době biskupa Zdíka jistě v knížecích rukou, na lokalitu Úsobrno, která byla v majetku hradišťského kláštera s nedoloženou celní funkcí. Mnozí historici vytvářeli různé konstrukce a pokoušeli se celnici lokalizovat do Jevíčka, Jaroměřic, Biskupic, samozřejmě i do Úsobrna, ale také až do Svitávky. Písemných dokumentů týkajících se tohoto prostoru česko-moravského pomezí z té doby je málo a tak pracovala i dost veliká představivost některých badatelů. Až ve II. polovině 20. století se začaly objevovat náznaky nových řešení, které odmítaly Šemberovo řešení, které zmiňovanou celnici lokalizovalo do vsi Úsobrno. Provincie „Uzobren“ měla podle některých badatelů zahrnovat území Malé Hané, újezd sebranický, újezd lysický, na východě měla být ohraničena Drahanskou vrchovinou a na západě českomoravským pomezním hvozdem. Nesouhlas s domněnkou, že by se ústředí úsobrnské provincie jako staré sídelní oblasti Malé Hané mělo nacházet ve vsi Úsobrno či na hrádku Durana, jako první vyslovil Jaroslav Mackerle. Úsobrno je totiž svým založením kolonizačního charakteru na půdorysu krátké řadové vsi se záhumenicovou plužinou a navíc v zátopové oblasti. Mackerle přiřkl roli správního centra velkomoravskému a raně středověkému hradišti Mařín u Křenova. Badatelka Gabriela Čechová ve své práci z roku 1978 umisťuje dokonce úsobrnskou celnici do Hradce nad Svitavou. To bylo řadou dalších oponentů odmítnuto, protože podle jejich názoru se území dnešního Hradce nad Svitavou či Svitav nacházelo v první polovině 12. století uvnitř téměř neosídleného českomoravského pohraničního hvozdu. Další z badatelů, Ivan Vávra, na základě rozboru předpokládaného průběhu starých stezek navrhl v práci z roku 1971 za inkriminovanou celnici pokládat Svitávku. Ve prospěch Vávrova řešení hovořily i výsledky archeologického výzkumu vrchu Hradisko nad Svitávkou, kde byla zjištěna existence hrádku, který mohl být sídlem posádky, jež střežila tuto celnici. Řada badatelů přijala Vávrův názor, že ve Svitávce byla celnice. Tuto verzi podporují i písemné doklady z 12. století, avšak tím se nevylučuje možnost, že jiná celnice byla na mařínském hradišti Uzobrengradu, které kontrolovalo cestu z Moravy od Olomouce do Čech i další cestu v tomto prostoru z jihu na sever.

            K úsobrnské celnici jako místu setkání biskupa Zdíka a knížete Konráda roku 1145 se nepojí jen problematika lokalizace celnice, ale i druhá, neméně důležitá otázka, a sice v jakém vztahu byla tato celnice k místu přepadení. Z Vincenciova textu vyplývá, že setkání biskupa Zdíka a knížete Konráda a Zdíkovo přepadení se odehrálo na dvou různých místech. To si celá řada badatelů nepřipouštěla. Odlišnost obou míst si později uvědomoval snad pouze Rudolf Hikl a Jan Bistřický s Miloslavem Pojslem, aniž by z toho však vyvozovali nějaké závěry.

            Vincencius o místu přepadení biskupa Zdíka píše jako o dvoře ve vsi, kde biskup nocoval a o jeho zachránci – místním sedlákovi, který hledal své zaběhlé voly, jehož Zdík poznal, protože patřil k jeho čeledi. Dále Vincencius píše, že biskup znal svého zachránce a dokonce znal i jméno jeho otce. Tuto pasáž nelze vykládat jinak, než že onen sedlák pocházel ze vsi, která i s dvorem, kde došlo k přepadení, patřila do majetku olomouckého biskupství. Biskup zde zřejmě nepobýval poprvé a osobně se mohl s místními lidmi znát. Zdíkovy důvody k přenocování na biskupském majetku mohly být zcela praktické. Dvůr ve vlastní vsi mu skýtal jistě dobré ubytovací podmínky, avšak je velmi pravděpodobné, že k přenocování biskupa Zdíka a jeho doprovodu byl původně zamýšlen litomyšlský klášter. Přenocování v této vsi bylo možná také jen nouzové řešení, které vyplynulo z vývoje následujících událostí tohoto dne.

Další Vincenciova informace je zajímavá tím, že se zmiňuje o nočním přesunu biskupa Zdíka z místa přepadení do kláštera v Litomyšli. Cesta na dobytčeti (soumaru) lesem, v zimním období, v noci, za mrazu a hlubokým sněhem musela být velmi náročná a tak i zmiňovanou ves a litomyšlský klášter musela dělit vzdálenost, kterou bylo možné rychle překonat. Navíc Zdíkův zachránce musel znát dobře cestu do Litomyšle a nemohl riskovat, že někde v neznámém terénu zabloudí. Je proto nereálné, aby tato dramatická cesta během jedné noci proběhla někde z prostoru vzdálené Malé Hané přes hřebečský hřeben či dokonce ze Svitávky. Tuto nelogičnost si někteří badatelé začali uvědomovat a místo přepadení biskupa Zdíka se pokoušeli dost krkolomně lokalizovat i někam do blízkosti Litomyšle (zaniklá ves Křekovice, ves Lozice na říčce Novohradce).

             Z líčení Vincenciova je patrné, že Ota III. Olomoucký, který doprovázel biskupa Zdíka, u samotného přepadení v biskupově vsi nebyl a není zcela jisté, zda byl vůbec přítomen při jednání biskupa Zdíka s knížetem Konrádem před kostelem na úsobrnské celnici. Z textu dále vyplývá, že jednání knížete Konráda Znojemského bylo přátelské „jen na oko“ a spočívalo v údajné žádosti o biskupovu přímluvu u knížete Vladislava a tak lze dojít k závěru, že znojemský údělný kníže Konrád byl od samého počátku setkání rozhodnut odstranit olomouckého biskupa, který hatil jeho politické zájmy na Moravě. Celé přepadení vypadá spíše na improvizovanou akci, kdy Konrád Znojemský zřejmě musel rychle jednat. Do Olomouce, kde sídlil i Ota III. Olomoucký, se Konrád ještě před touto cestou biskupa Zdíka neodvážil a chtěl se s ním setkat, až biskup opustí své sídlo a vydá se na cestu do Prahy a Říma. Konrádovi plány mohla komplikovat i okolnost, že biskupa Zdíka doprovází na této cestě i kníže Oto III. Olomoucký se svojí družinou. Jednání na celnici ale nesplnilo Konrádův plán. Na celnici v době jednání mohla být mimo vojenské družiny biskupa Zdíka přítomna i vojenská družina Otova, která jej také doprovázela a jistě zde byla i nějaká místní vojenská posádka. Poněkud záhadou však zůstává, zda byl Ota III. Olomoucký se svojí družinou skutečně při setkání biskupa Zdíka a Konráda Znojemského přítomen, nebo zda spíše nevyrazil na další cestu dříve a s Konrádem Znojemským se neminuli. Za předpokladu, že na straně biskupa Zdíka byla v době jeho setkání s Konrádem Znojemským větší vojenská síla, nebyl jeho život v ohrožení. Je také možné, že Konrád Znojemský, aby odvrátil podezření, že se chystá proti biskupu Zdíkovi vojensky zasáhnout, mohl na jednání přijet jen s malou družinou a větší část jeho vojáků včetně vojenské družiny Vratislava Brněnského mohla společně čekat někde poblíž na další rozkazy. Z Vincenciova líčení také není zřejmé, jak dlouho jednání mezi oběma stranami trvalo, avšak je zde naznačeno, že po jednání kníže Konrád nejspíše opustil olomoucký úděl. Z popisu události ale vyplývá, že k přepadení došlo na jiném místě, kam se musel během dne biskup Zdík ze zmiňované celnice se svým doprovodem přesunout. Můžeme však předpokládat, že k přepadení došlo ještě téhož dne večer či v noci a také Vincenciova zpráva naznačuje určitý časový posun mezi jednáním na celnici a samotným přepadením.

Abychom si představili takovou výpravu, musíme v našem příběhu trochu odbočit. Když se na podzim roku 1144 roznesla zpráva, že se biskup Zdík chystá na dlouhou cestu do Prahy a Říma, jistě to muselo mít na Moravě široký ohlas. K takové výpravě se určitě chtěla přidat řada kupců a dalších osob, které se chtěli s bezpečným doprovodem dostat do Prahy či do jiných vzdálenějších míst. I samotný biskup si bral na cestu velké množství peněz, darů a jeho doprovod také nebyl zanedbatelný. Na takovou výpravu byly jistě vybrány vhodné osoby z biskupova okolí, ať již z řad duchovenstva či různí sekretáři, písaři, různí řemeslníci, kuchaři, lidé starající se o uložení a přepravu veškerého nákladu a další potřební lidé, které bylo nutné na tuto dalekou cestu vzít. Významnou roli zde měla i biskupova vojenská družina. A nesmíme zapomenout ani na družinu a doprovod knížete Oty III. Olomouckého. Biskup Zdík měl s organizováním podobných cest dobrou zkušenost. Vždyť navštívil v letech 1137 - 1138 Jeruzalém, v roce 1138 pobýval v Římě, účastnil se křížových výprav proti polabským Slovanům a tak mu takové cestování nebylo cizí. K výpravě se přidaly jistě i další osoby a tak mohlo vyrazit z Olomouce počátkem ledna roku 1145 i několik set lidí.

Řada badatelů se ve svých pracích o místě přepadení biskupa Zdíka upnula na celnici ve Svitávce, kde se mohl biskup Zdík sejít s Konrádem Znojemským. Je však velmi nepravděpodobné, aby se výprava biskupa Zdíka vydala z Olomouce do Prahy a náhle se stočila z přímého směru na Prahu někde v prostoru Malé Hané do Svitávky. Pak vyvstává otázka, jaká cesta a kudy v polovině 12. století vedla od Svitávky dál ku Praze (přes Litomyšl či Vraclav nebo dokonce Chrudim). Badatelé nevzali v potaz, jakou rychlostí se celá výprava pohybovala a že s naprostou jistotou existoval jakýsi itinerář cesty, kde byly stanoveny denní cíle cesty. S určitostí můžeme říci, že nebylo možné, aby takové množství lidí v zimním období nevědělo, kam se musí dojít, kde bude odpočinek, kde se bude spát, kde se ohřejí, usuší a dostanou teplé jídlo, a kde si odpočinou koně a soumaři. A tak se jeví jako logicky možná situace, kterou zde nastíním.

Celá výprava dorazila pravděpodobně po dvou dnech pochodu z Olomouce na mařínské hradiště, které se možná podle některých badatelů jmenovalo Uzobrengrad (Úsobrno) a bylo centrem úsobrnské provincie a také celnice. Kde jinde bychom mohli hledat kostel, před kterým biskup Zdík a kníže Konrád jednali, jak zmiňuje ve svém letopisu Vincencius. Jistě to nebylo v nějaké malé vsi. Jedná se o událost z poloviny 12. století a kostely se stavěly v té době převážně ve významných centrech či u šlechtických sídel a dvorců. Je proto těžké si představit, že by na takovém hradišti v té době nebyl kostel.

Zřejmě někdy dopoledne, v době kdy již kníže Konrád se svými lidmi odjel, se vydává celá výprava poněkud opožděně za zimního počasí na další cestu. Den je krátký, cesta zavátá sněhem, mrzne a tak postup jezdců na koních, soumarů, vozů i pěších je pomalý. Kníže Ota možná usoudil, že již žádné nebezpečí nehrozí a mohl se rozhodnout, že pojede se svojí jízdní družinou poněkud rychleji a jako místo přenocování si mohl zvolit klášter v Litomyšli. Zde mohl podle domluvy počkat na příchod biskupa Zdíka a jeho doprovod. Nebrzdili je totiž pomalu jdoucí soumaři ani lidé, kteří šli s výpravou pěšky. Družina biskupa Zdíka vyrazila z hradiště opožděně a bylo zřejmé, že dojít za světla do Litomyšle nebude možné. Výprava postupuje hlubokými lesy, ale všichni se utěšují, že celkem blízko je biskupova ves Svitava, kam se za odpoledního šera dostanou a zůstanou zde na noc. Dvorec ve vsi je opevněný a skýtá dobré podmínky pro přenocování. Po namáhavé cestě za zimního počasí asi každý očekával klidnou noc.

Kníže Konrád ale má svůj plán. Již asi na mařínském hradišti zjistil, že kníže Ota nepojede dál společně s biskupem Zdíkem a tato okolnost nahrála spiklencům. Kníže Konrád Znojemský byl na likvidaci biskupa Zdíka zřejmě již dříve smluven s knížetem Vratislavem Brněnským, který se svojí vojenskou družinou mohl čekat někde poblíž Mařína. Těžko si představit, že by se Vratislav Brněnský přepadení osobně nezúčastnil a že by dal Konrádovi k dispozici jen svoji vojenskou družinu. Bylo by to od odbojného knížete zbabělé čekat doma v Brně a špinavou práci při likvidaci biskupa Zdíka ponechat jen na Konrádu Znojemském. Tak se zřejmě v průběhu onoho dne na domluveném místě setkali Konrád a Vratislav a asi se společně rozhodli, že je Zdíka potřeba odstranit za jakoukoliv cenu a je nutné jednat velmi rychle. Jinak Zdík unikne z jejich dosahu na české území a tam už by byl jakýkoliv jejich zásah proti Zdíkovi složitější. Navíc po návštěvě u knížete Vladislava v Praze biskup Zdík opustí na dlouhý čas české knížectví a bude cestovat do Říma. Oběma spiklencům bylo jasné, že dnešní noc bude biskup Zdík nocovat v blízké biskupově vsi Svitavě a že je to vhodné místo pro připravovanou akci. Jejich vojenské družiny byly asi dostatečně silné, aby noční přepad dvorce ve vsi Svitavě uskutečnily. Nějakou jinou cestou se spiklenci dostali zřejmě navečer ke vsi Svitava a ve vhodnou chvíli uskutečnili plánovaný přepad. Lze předpokládat, že biskupova družina se pokusila o nějaký odpor, avšak moment překvapení a vojenská převaha byla na straně Konráda a Vratislava. Při takové rázné akci je jisté, že zde byli mrtví i ranění a jak zaznamenal letopisec Vincencius, došlo k uloupení biskupových peněz a dalších cenných věcí. Hlavního cíle však dosaženo nebylo. V noční tmě biskup Zdík kamsi zmizel. Ten se dle Vincenciova líčení kdesi ukryl a tam jej našel místní člověk, který ve tmě hledal své zaběhnuté voly. Spiklenci jistě i dalšího dne pátrali po zmizelém biskupovi ve vsi či v okolí, ale bezvýsledně. Zachránce biskupa Zdíka jednal v této nepřehledné situaci velice prozíravě. Bylo mu jasné, že jde biskupovi o život a je nutno rychle biskupa dostat z dosahu spiklenců do bezpečí. Rychle sehnal nějaké zaběhnuté dobytče, které bylo zvyklé nosit náklad, biskupa zabalil do nějakých kožešin či houní, posadil na dobytče a rychle odvedl z dosahu Konrádových a Vratislavových vojáků. Za cíl své cesty si zvolili oba prchající klášter v Litomyšli. Kdo na vlastní kůži nezažil delší zimní noční cestu závějemi v mrazivé noci, těžko si asi představí, jak tato cesta pomezním hvozdem probíhala. Překonat vzdálenost asi 20 km ze Svitavy do Litomyšle jistě trvalo celou noc a mohl to zvládnout jen statečný a odvážný člověk, který zdejší krajinu dobře znal. Zřejmě si na cestu nemohl svítit nějakou pochodní či lucernou, která by je prozradila. Snad byla jasná noc. Lze předpokládat, že v té době už v sousedství vsi Svitava bylo severním směrem i poměrně rozsáhlé bezlesé území, kterému se podle luk říkalo Lučná či Lučnov. Je dost pravděpodobné, že se vydali oba prchající po těchto lukách kolem dnešního lačnovského potoka a dále lesy směrem na Litomyšl, kde již byl olomoucký biskup Jindřich Zdík po noční strastiplné cestě ve zdejším klášteře v bezpečí. Zde by mohl tento příběh končit, protože ani letopisec Vincencius více o této události nezaznamenal.

 Přesto mělo přepadení biskupa Zdíka i svoji dohru v dalším vývoji událostí. Biskup Zdík doputoval přes Prahu do Říma a o situaci v českém knížectví i svém přepadení informoval samotného papeže. Papež Eugenius III. vyhlásil 3. června 1145 klatbu nad Konrádem, Vratislavem a Děpoldem z přemyslovského rodu, ale i nad dalšími osobami. Proti Konrádovi Znojemskému musel kníže Vladislav II. roku 1146 podniknout novou vojenskou výpravu, při níž se zmocnil Znojma. Konrád Znojemský uprchl k římskoněmeckému králi Konrádovi III. a na jeho přímluvu byl Konrádovi Znojemskému jeho úděl vrácen a dosáhl milosti, když se ovšem knížeti Vladislavovi „pokořil“. Nakonec v klidu a míru ve Znojmě na svém údělu dožil a zde i po roce 1161 zemřel. Z tohoto příběhu lze vyčíst, jaké složité vztahy panovaly v rodu Přemyslovců i na celém území českého knížectví ve 12. století. Římskoněmecký král Konrád III. Štaufský využíval slabé vlády českého knížete Vladislava II. k zasahování do politického vývoje v českém knížectví. Nejdříve vojenskou silou podpořil Vladislava II., který by byl bez jeho pomoci zřejmě svržen a na český knížecí stolec by pravděpodobně usedl s pomocí některých moravských údělných knížat Konrád Znojemský. Později Konrád III. Štaufský ochraňoval zase Konráda Znojemského a dosáhl jeho omilostnění.

Na závěr ještě pár poznámek k obchodní cestě z Prahy do Olomouce, která procházela územím Svitav i k samotnému mařínskému hradišti. Tato cesta nebyla nějakou druhořadou cestou v rámci českého knížectví, ale byla součástí významné evropské cesty z německých zemí (Řezno, Norimberk, Mohuč) přes Čechy (Praha), Moravu (Olomouc) do polského Krakova a dále na Kyjevskou Rus. Cesta z Olomouce na Prahu či opačně byla v té době dosti frekventovaná a jistě vedla co nepřímějším a nejschůdnějším směrem. Řada badatelů zastávala i ve 20. století romantické představy z 19. století, že českomoravský pomezní hvozd byl v té době těžko prostupný a že Svitavsko bylo téměř neosídlené, a proto se složitě vymýšlelo, kudy že vedly staré cesty mezi Čechami a Moravou. K tomu lze dodat, a mé poznatky i nálezy to potvrzují, že hlavní cesta z Moravy od Olomouce do Čech vedla prostorem z Malé Hané na Litomyšlsko a Chrudimsko přes dnešní Svitavy a fungovala možná již v pravěku a zcela jistě od dob Keltů nepřetržitě až do celkem nedávné doby. Teprve v 18. století, kdy císařovna Marie Terezie nechala budovat nové strategické vojenské silnice, se pozměnily či zanikly trasy některých starých obchodních cest. V dostupné, především starší literatuře k  příběhu o přepadení biskupa Zdíka se téměř vytrácí existence mařínského hradiště, které ve 12. století ještě bylo zcela funkční a jistě hrálo významnou funkci na křižovatce obchodních cest a bylo i centrem úsobrnské provincie. Jeho založení podle nálezů spadá již do počátku 9. století a je v odborné literatuře uváděno jako velkomoravské hradiště. Přečkalo dobu Velké Moravy a svůj význam si uchovalo i v době vznikajícího českého státu. Vypálení hradiště, jak potvrzují archeologické nálezy, nemuselo souviset s nějakou vojenskou akcí, ale mohlo být úmyslně zničeno až v I. polovině 13. století, když bylo založeno město Jevíčko a blízké mařínské hradiště ztratilo svoje opodstatnění. Proto je nutné hledat i onu zmiňovanou celnici „Uzobren“ z Vincenciova letopisu zde. Funkci mařínského hradiště (Uzobrengradu či Uzobrnengradu) tak nahradilo ve 13. století královské město Jevíčko. Stejně tak je v literatuře často ignorována ves Svitava, která prý v době biskupa Zdíka ještě neexistovala. Její založení se nesprávně posouvá až do II. poloviny 12. století, kdy část Svitavska ovládal premonstrátský klášter v Litomyšli. Vše nasvědčuje tomu, že hranici mezi majetkem olomouckého biskupství a majetkem litomyšlského kláštera tvořila řeka Svitava a ves Svitava na levém břehu řeky Svitavy byla majetkem biskupovým. Nejasnosti a spory kolem této českomoravské hranice a její nové vytyčení vyřešil až v polovině 13. století další významný olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu, když se vedle staré trhové slovanské vsi Svitava rozhodl založit nové biskupské město Svitavy.

Seznam použité literatury:

 

Bolina, P.: Kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145 (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí). Archeologický ústav AV ČR, Praha, 2001

 

Cendelín, D.: Staré komunikace česko-moravského pomezí. Trstenická stezka jako historický mýtus, Vizovice, 2000

 

Čapka, F.: Dějiny zemí koruny české v datech, Praha, 1998

 

Dudík, B.: Dějiny Moravy III, Praha, 1877

 

Dvořák, R.: Dějiny markrabství moravského, díl 1., Brno, 2000

 

Fikejz, R., Velešík, V.: Kronika města Svitavy, Svitavy, 2006

 

Charvát, P.: Hrady v Podlesí: Středověké Vraclavsko do roku 1300. Pomezí Čech a Moravy 1, Praha, 1997

 

Kopecký, J.: Svitavy a jejich kraj v minulosti, Moravská Třebová, 1946

 

Květ, R.: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků, Praha, 2003

 

Lašek, F.: Litomyšl v dějinách a výtvarném umění, Litomyšl, 1945

 

Mackerle, J.: Letopis města Jevíčka, Brno, 1958

 

Mackerle, J., Továrek, F., Vácová, P.: Moravskotřebovský okres, Jevíčko, 1946

 

Nejedlý, Z.: Dějiny města Litomyšle a okolí I., Litomyšl, 1903

 

Nekuda, V. a kol.: Vlastivěda moravská, Moravskotřebovsko, Svitavsko, Brno, 2002

 

Reichterová, K.: Litomyšl, Praha, 1977

 

Růžička, J. a kol.: Svitavy, Dějiny a současnost města, Hradec Králové, 1987

 

Sborník referátů: Staré stezky 10/2005, Brno, 2005

 

Severin, K.: Trstenickou stezkou cestou necestou. Sv. 4., Litomyšl, 2000

 

Válka, J.: Vlastivěda moravská, díl 1., Středověká Morava, Brno, 1991

 

Vávra, I.: Trstenická stezka. Historická geografie 6, Praha, 1971

 

Vlastivědný sborník: Svitavy 700 let města, Brno, 1956

 

Žemlička, J.: Čechy v době knížecí (1034–1198), Praha, 1997