Vzpomínky na mé dědy a dětství, pár myšlenek o vojně a válce, ale i vzpomínky tátovy sestřenice na Čtyřicet Lánů po II. světové válce – aneb, co se to všechno semlelo ve 20. století uprostřed Evropy

 

         Jsem nyní ve stádiu padesátníka – „čekatele“ (měl bych je oslavit v únoru r. 2012) a tak si uvědomuji, že jsem toho už za svůj život vlastně také mnoho zažil a že by bylo dobré se trochu zastavit, zavzpomínat a něco dát při té příležitosti „na papír“ dokud si to pamatuji a dokud tu jsem (už i já mám 5 spolužáků tam nahoře, čili i pro mou generaci platí, že se již „kácí v našem lese“). Vlastní děti nemám, učitel už také nejsem a tak to je pro mne vlastně jeden z mála způsobů, jak předat „štafetový kolík“ dál.

Když jsem byl malý chlapec, tak jsem často trávil celé víkendy a prázdniny u dědy a babičky v Bělé pod Bezdězem. Jelikož jsem měl dědy dva a jen jednu babičku (ta druhá zemřela těsně před tím, než jsem se narodil), neměl jsem moc na výběr. Bydleli jsme v České Lípě a jelikož druhý děda byl z Prahy, tak bylo jasné, že Bělá je k Lípě daleko blíž (34 km, Praha 84 km) a tudíž tam budu častěji. Děda Haupt z Bělé ovšem pocházel ze vsi Čtyřicet Lánů, jak říkal: „z Moravy“ (pro neznalé, jeho rodiště bylo německy: Vierzighuben / Čtyřicet Lánů, politický okres Moravská Třebová, Země Moravská). Pro mne to tehdy znělo hezky česky. Ten název mne čímsi přitahoval, ale přitom jsem tam nikdy nebyl, neznal jsem nikoho ze svých příbuzných odtamtud a tak jsem se občas na to dědy ptal. Ten většinou mluvil o svém otci Ferdinandovi – kováři a o bratrech Albínovi, který byl také kovář a bratru Ferdinandovi, který byl pekařem. Když jsem se ptal dál, tak většinou babička odvedla řeč „jinam“ a na dědovi jsem viděl, že mu mé dotazy nebyly moc příjemné …

          Oba dědy jsem měl rád. Každý byl pro mne něčím zajímavý. Babička v Bělé byla „klasickou“ babičkou – čili buchty, borůvky, houby, bramboračka, králíci a tak ….
          Můj děda v Praze se narodil také v „Sudetech“ v roce 1902, ale v české rodině domkaře na polosamotě mezi poli, rybníky a lesy a zemřel v roce 1981 v hlavním městě Praze, v průmyslové čtvrti Vysočany. Pocházel z jihomoravské, dnes však „úředně“ jihočeské vsi, Volfířov v okrese Jindřichův Hradec, kousek od hranic s Rakouskem a také kousek od česko – moravské zemské hranice. Ještě to náleží do tzv. České Kanady a je to víceméně součást Českomoravské vrchoviny. Do školy chodil děda pěšky – 8 km do Dačic, kde si u prvních domů teprve nazouval boty či dřeváky, jak říkával. Byl člověk menší a kulatější postavy a ve stáří rád chodil v námořnickém pruhovaném tričku. Nekouřil a nepil, ale vždy mi svým vzezřením připomínal herce Josefa Hlinomaze. V Praze chodil do spolku Moravanů. Když se měl učit na řezníka, jak bylo v kraji zvykem a také to bylo přání otce, utekl do Prahy – aby snad naplnil latinské úsloví: „Nomen – Omen.“, jelikož se jmenoval příjmením Pražský.

Tento děda byl povoláním soustružník a seřizovač a postupně pracoval v pražských podnicích jako Avie Letňany, ČKD (tam, co dnes stojí známá Sazka aréna) a ve fabrice Praga – lidově v Pragovce. Často mi vyprávěl, jak za války chlapi škodili ve válečné výrobě a riskovali tak život – v Pragovce se vyráběly tanky – jak se říkalo pro Hitlera. Děda byl šikovný na ledacos a měl vztah k technice. Již od dvacátých let měl tzv. vůdčí list – (tedy „řidičák“) takže řídil i nákladní auta, na vojně sloužil v leteckých dílnách v Olomouci (viz foto níže). I když chtěl „dělat na mašinách“, tak díky pěknému krasopisu si jej vybrali do štábní písárny. To ho štvalo celý život. Vztah k technice u něj ovšem přetrval až do konce života, zejména z toho důvodu, že až kolem padesátky (tedy v mém současném věku) si večerně vystudoval strojní průmyslovku. Sám si stavěl například rádia – různé jednolampovky a dvoulampovky, … a uměl o všem pěkně vyprávět. Svá vyprávění však rezolutně přerušoval tehdy, když byly v rádiu zprávy a ozvalo se: „Volá Londýn!“ nebo „This is a voice of America from Washington, D.C.!“.

 

Hlavní letecké dílny 1923 – 1925 (Olomouc) můj děda Julius Pražský je 9. zleva, v horní řadě

Čím jsem byl starší, tím víc jsem se na to těšil. Mělo to pro mne takovou tu spiklenecko - dobrodružnou atmosféru. Díky tomu jsem byl, jak se říká „v obraze“. A tak jsem od počátku sdílel s napětím informace o Chartě 77 a zejména pak o procesu s hudebníky kolem Plastiků. „Magor“, čili Ivan Martin Jirous, byl tehdy můj idol (i moje sestra mi tak dlouho říkala). Dnes, pro zajímavost, bydlí Magor v sousední vesnici, než se narodil můj děda Pražský – je to jen přes pole. Dodnes mám někde schovaný ten tendenční článek z Mladého světa s různými „citáty“ a texty. Článek v MS a poslech zahraničních stanic vykonaly své. Začal jsem různě „bojovat“ proti režimu. Tu delším vlasem, tu tím, že jsem do omítky nad vchodem do sklepa, na věky vyhotovil letopočet 1977 na počest Charty 77 apod. Rodiče mne museli brzo „krotit“ ... (zejména, když jsme hráli hokej s „Rusákama“, protože to jsem řval a nadával jim, co se „do nich vešlo“).  

Ona léta, kdy jsem bral rozum (2. polovina sedmdesátých let 20. století, maturoval jsem v roce 1980), byla současně vrcholem snahy „komančů“ přesvědčit národ, že jedině „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a že je jediný osvoboditel naší vlasti a vše co je odtamtud, je to nejlepší (za pár let ovšem začala „perestrojka“ a soudruzi měli, zaplať pánbůh, smůlu).

Toto jsem, světe div se,  vyfotil v r. 2008 v jednom opuštěném objektu na prodej – zde to již nebyla agitace, ale recese, resp. „výzdoba“ šaten zaměstnanců.

          Děda mi také říkal osobní zkušenost svého tchána (mého pradědy), bývalého italského legionáře, který měl opravdovou trafiku v Praze - Dolní Šárce a na Pohořelci, že když v třicátých letech navštívil „Jedinnyj magučij Savětskyj sajúz“, tak ten svou zkušenost shrnul do klíčové věty: „Tam“ vymysleli všechno – i prach na ulicích“. A to se mi moc líbilo!!!
          Po zkušenostech z války, let padesátých i po šedesátém osmém, však děda po této „lekci“ reálií neopomněl zdůraznit, že jsem „nic“ neslyšel! Vyprávěl mi také o tom, jak to chodilo ve fabrice – např., že tzv. „nemakačenkové“, kteří nestíhali normy a dělali zmetky, se zpravidla dali do „strany“ a tak získali funkci a nemuseli makat. Já vím, není to nic nového (z dnešního pohledu), ale když k tomu tehdy dodal, že často ti samí „soudruzi“ za války udávali gestapu (a celá řada lidí se dostala kvůli tomu do koncentráku nebo před popravčí četu v nedalekých Kobylisích), zejména v období po atentátu na Reinharda Heydricha, a v tom samém duchu pokračovali po válce a zejména po roce 1948, byl jsem rozčarován! Jak je to možné!?  
          Nebo mi děda vyprávěl o tom, jak „naši“ lidi z Prahy jezdili po osvobození (nejen „slavnou Rudou armádou“) v r. 1945 do Sudet rabovat. Ztratil jsem tak brzo iluze o tom, jací „naši“ lidi byli a jsou. To jsem však netušil, že jednou budu mít navíc možnost dozvědět se o nich také něco z druhé strany …a to za poněkud zvláštních okolností.
          Než se však k této stěžejní části mých vzpomínek dostanu, chtěl bych uvést, že druhým takovým bodem pomyslného trojúhelníku (ten je symbolem stability), který formoval můj „světový názor“ bylo pro mne vyprávění mého otce o osudech jeho nevlastního bratrance Františka Starého ml., zvaného v rodině „Frantík“, to pro rozlišení s jeho stejnojmenným otcem.      
          František Starý ml. se narodil také v Sudetech, ovšem na severu – ve Šluknovském výběžku a navíc ve smíšené rodině. Před 3 týdny jsem tam měl cestu a tak jsem si tam na matrice (díky ochotě paní matrikářky) ověřil, že se Frantík narodil jako Franz Starý, dne 10. 6. 1924 v Nixdorfu, což jsou dnes Mikulášovice. Jeho otec byl též Franz Starý, nar. 1898 na Českomoravské vrchovině v Hluboké u Krucemburku – poblíž je rybník Velké Dářko (dnes okres Havlíčkův Brod – dříve, jak známo Německý Brod).
          František Starý st., byl Čech jako poleno, byl to dokonce tzv. „sokolský dobrovolec“ (obecně se mu říkalo nepřesně „legionář“) a bojoval   také na italské frontě (jako můj praděda z matčiny strany) a později nositel mnoha vyznamenání, včetně odboje za II. sv. války - jako pomocník partyzánů. Jako Čech zemřel symbolicky dne 27. 10. 1968 – tedy den před státním svátkem vzniku republiky, za kterou bojoval, a to v roce, kdy byla „jeho“ vlast znovu okupována! Měl kolosální pohřeb pod dozorem STB – jistě si umíte představit.

Vyznamenání Františka Starého st., za I. i II. sv. válku – na jeho pohřbu v listopadu 1968 v Býčkovicích, okr. Litoměřice

          Proč se tedy zmiňuji o malém Frantíkovi? A jak se stal nevlastním bratrancem mého otce? Čtěte dál. Rodiče Frantíka a jeho sestry Vlasty se postupně odcizovali. Matka byla místní Němka a prý se čím dál častěji bavila se svými soukmenovci, než s manželem. Rodiče se již kolem roku 1930 rozvedli. Frantík zůstal s otcem a sestra Vlasta u své matky. Frantíkův otec si brzy namluvil sestru mé babičky – Annu Šimkovou, kterou si v roce 1932 vzal za manželku. S ní měl několik dětí, z nichž většina dodnes žije.
          Malý Frantík se začal učit řezníkem (vzpomeňte si na mého dědu Pražského, který naopak před učením se na řezníka utekl …) a to v Bělé pod Bezdězem. Mezitím už došlo k obsazení našeho pohraničí Němci na podzim roku 1938 a na jaře – 15. března 1939 – ke vzniku Protektorátu.  
          Frantík s otcem se vrátili na Českomoravskou vrchovinu. Odtud se Frantík v polovině roku 1940 pokusil utéct přes Bratislavu – chtěl utéct a bojovat proti fašistům v řadách R.A.F., vlastně proti „soukmenovcům“ své vlastní matky! Bratři Slováci jej však chytili a poslali zpět. U gestapáků mu to pro tentokrát prošlo, protože mu bylo jen 16 let. Když začala zima 1940, tak do toho šel Frantík podruhé a tentokrát se mu to podařilo. Dostal se přes Bratislavu a Bělehrad do Istanbulu. Tam jej nasměrovali do Palestiny, kam se dostal před Vánocemi. Aby jej do československé zahraniční jednotky přijali, tak se o rok „postaršil“ a do konce války tvrdil, že se narodil v roce 1923. Doklady pochopitelně neměl. Po základním výcviku byla jednotka pod vedením pplk. K. Klapálka převelena do Alexandrie. Nervózní Frantík, který se nemohl dočkat okamžiku, kdy bude bojovat, využil situace a utekl. Myslel si, že Angličané uvítají, že chce ke královskému letectvu, ale mýlil se. Egyptská policie jej po 6 dnech zatkla a na poslední chvíli před naloděním jej vrátili ke svým. Jeho jednotka totiž nastupovala k přesunu do obklíčeného Tobruku v dnešní Libyi.
          Stručně řečeno, Frantík se v bojích osvědčil a to tak, že jej velitel praporu pplk. Karel Klapálek (!) před nastoupenou jednotkou pochválil za statečnost v pevnosti Tobruk v období od 21. 10. do 10. 12. 1941 a obdržel „Pochvalné uznání velitele praporu“ – viz denní rozkaz čís. 34, čl. 2 (únor 1942). Je to také zaznamenáno v knize „Na západní frontě“, která u nás vyšla v letech šedesátých. Protože však Frantík nejprve dezertoval, tak musel být potrestán. Trest však byl jen symbolický, vzhledem k jeho statečnosti a odvaze.
          Horší však bylo, že v době relativního klidu najel s motorkou na minu a utrpěl zranění. Spolu s většinou československých vojáků se nalodil na loď a přes Suez a kolem Mysu Dobré naděje obepluli Afriku, aby v roce 1943 dopluli do Anglie. Zde se Frantík hlásil k RAF, ale pro předchozí zranění jej nevzali. Byl zklamaný! Malou náplastí mu bylo, že jej přeškolili na kulometčíka u motorizované jednotky, která byla posléze po invazi nasazena u Dunkerque, kde obklíčili Němce a drželi je v šachu až do konce války.

Frantík se pak po válce zúčastnil slavnostní přehlídky vítězných spojenců v Praze, ale pak se musel vrátit za demarkační linii u Plzně. Z armády byl propuštěn v prosinci 1945. Ve válce tedy byl 5 let. Když válka skončila, bylo mu jen 21 a půl roku.

         Zapojil se do rozvozu UNRA na Slovensku a když toto skončilo, neměl žádnou práci. Když si chtěl zřídit živnost autoopravář - dopravce, tak mu to nechtěli povolit – byl ze západní armády. Frantík byl opět zklamán. S kamarády se prý také zapojil  do převádění lidí „přes kopečky“, ale brzy se doslechl, že po něm „jdou“. Neváhal, s útěky a převáděním měl již své zkušenosti a odvaha mu nescházela a tak včas ještě před „Vítězným únorem“ utekl zpět do Anglie. Zde si založil rodinu a zemřel před několika lety v zapomnění ze strany naší vlasti za kterou tak mladý bojoval !!!
         Komunisti se pak pochopitelně jeho otci i nevlastním sourozencům v Československu mstili. Jeho sestra Vlasta se provdala a s manželem se usídlili ve Švýcarsku, kde snad ještě žije v penzionu – je jí 86 let a celý život prý dřela na horském statku. Nikdo z nevlastních sourozenců v Československu se nemohl ani vyučit. Jen nejstarší nevlastní sestra, která sympatizovala s rudými a za manžela si vzala komunistického italského emigranta se vyučila, avšak osud jí nepřál dlouhého žití. Krásná „Italka“ jako z filmu oněch let, jak říká můj otec, podlehla rakovině, italský manžel zemřel snad teprve před 2 lety. Ostatní obyčejní sourozenci - Češi měli smůlu. Dodnes tito žijí a tak by mohli vyprávět …

František Starý ml., řečený „Frantík“ – nar. 10. 6. 1924 nejmladší čsl. voják bojující u Tobruku od 21. 10. do 10. 12. 1941, takže mu při zahájení bojů bylo 17 let a 4 měsíce. Následně se zúčastnil obléhání pevnosti a města Dunkerque u průplavu La Manche. Po r. 1947 opět utekl – tentokrát do Anglie, kde po roce 2005 zemřel.

         Proč jsem to vzpomínání bral takto ze široka? Proč jsem se zmínil o trojúhelníku, který zformoval můj světový názor? Protože po mém českém dědovi v Praze, který vyráběl tanky pro Hitlera (první vrchol trojúhelníka), Frantíkovi - nejmladším československém vojákovi, který bojoval u Tobruku (druhý vrchol trojúhelníka), tu je třetí vrchol trojúhelníka a to jsou osudy rodiny mého druhého dědy, který se v roce 1910 narodil ve Čtyřiceti Lánech / Vierzighuben v německé rodině, a pro zajímavost - do třetice – opět v Sudetech. Všimli jste si?
         Tři vrcholy – tři rodiny – tři osoby třikrát narozené v Sudetech. Jedna rodina ryze česká, druhá smíšená a třetí čistě německá. Ryzí Čech vyráběl za války tanky, poloviční Čech bojoval proti fašistům – konkrétně u Tobruku proti Italům (jako jeho otec za I. světové) a u Dunkerque proti Němcům (potažmo proti své biologické matce a sestře, proti nevlastnímu strýci – mému dědovi, …) a ryzí Němec? Můj děda (ovšem s českou manželkou) ten bojoval proti bolševikovi – jak zněla nejprve německá oficiální propaganda ... pak vlastně proti spojencům.

Tento propletenec mi nějak nezapadal do toho, co jme se učili ve škole, Tam bylo všechno stručné, jasné a výstižné. Hlavně však jen černo-bílé. Na jedné straně Češi, na druhé Němci, na jedné straně fašisti, na druhé straně Rudá armáda (a jacísi „spojenci“).

Odvod do Československé armády – asi před r. 1930, Svitavy, můj děda nebyl odveden (to pak ještě 2x) , na fotografii je stojící – 2. zprava

          Ale abych se vrátil k tomu pomyslnému třetímu vrcholu trojúhelníka. Ten tvořila osoba mého dědy Wilhelma (Viléma) Haupta a jeho německá rodina. Ta však byla dávno bez jeho vlastní matky Antonie Christové z Grándorfu, ta totiž zemřela již v roce 1911 na TBC.
          Děda s touto svou původní rodinou doplněnou o tzv. macechu – Karolínu, rodem Etzler z Pohledů, nežil od začátku třicátých let. Jako malého jej prý v podstatě vychovávali prarodiče Christovi z Grándorfu, kam chodil děda do školy, na měšťanku pak již do Svitav. Po vyučení se malířem pokojů, lakýrníkem a písmomalířem ve Svitavách v roce 1929, se vydal do „světa“. Ocitl se znovu v Sudetech a to na severu Čech – v Doksech / Hirschbergu am See. V roce 1935 se zde seznámil s Češkou Ludmilou Šimkovou. V následujícím roce se v  Podolí u Bělé (dnes to je součást Bělé jako je 40 Lánů  součástí Svitav) narodil můj otec a v roce 1941 se narodil ještě strýc Josef.
          Ještě před jeho narozením musel děda, ač původně československý občan a nevoják, narukovat do Wehrmachtu a zúčastnit se „Drang nach Osten“. Naštěstí byl jako krátkozraký a vyučený lakýrník zřejmě víc užitečný v týlové jednotce, jakési správě budov, než přímo na frontě. I jeho jednotka se dostala na Ukrajinu za Charkov a okusila, co je to zima, hlad, …


Můj děda Wilhelm (Vilém) Haupt
v roce 1941, kdy musel jako československý nevoják narukovat do Wehrmachtu a jít na „Bolševika“ na východ

Časem byla jeho jednotka převelena na západ a tak měl svou zkušenost s bombardováním Hamburku a nakonec války i s americkým zajetím. V něm byli přiděleni k sedlákovi, kde dostávali krom chleba, brambory, tvaroh, mléko a jablečný mošt. To jej postavilo na nohy. Po té, co si podal žádost o navrácení do Československa, kde měl ženu a 2 děti, byl přesunut do internačního tábora v Brdech, poblíž místa, kde chtěli nedávno Američané umístit svůj radar.
Děda se relativně zdráv vrátil domů do Bělé pod Bezdězem ke své rodině. Co se však stalo s jeho původní rodinou, otcem, bratry …. To se do konce svého života v roce 1988 nedozvěděl. Prý se bál kruté pravdy a tak se snad ani nesnažil pátrat. Bylo to tedy na mé maličkosti.


Seznam smíšených rodin nacházejících se v roce 1945 v Bělé pod Bezdězem

Psal se rok 1993, to už bylo 5 let po smrti mého dědy z Bělé, původně ze 40 Lánů, když jsem se dal do řeči s naším rodinným známým, PhDr. Vladislavem Jindrou. Byl to, jako já, bývalý učitel nyní inspektor, já úředník na školském úřadu. Mého otce kdysi učil na saxofon a mne zase zasvětil do tajů genealogie, rodokmenů, archivů a do vyhledávání mých předků. Nenápadně se mne zeptal, jestli mám příbuzné v Německu a já jsem mu po pravdě odpověděl, že nevím. On byl přesvědčen, že ano. Dělal totiž kronikáře Nového Boru (u Vás to je jako kdyby dělal kronikáře třeba v Moravské Třebové). Kronikáře dělal i jeho otec. Sám Slávek vystudoval i archivnictví a tak měl pro mne mnoho odborných rad jak na to – čili „know-how“.
Dal mi adresu na centrální kartotéku sudetských Němců v Mnichově, přeložil mi dopis do němčiny (moje němčina je dost chabá) a brzo jsem se dočkal výsledků. Ty byly nezávisle potvrzeny i informacemi z matriky ze Svitav. Ano, rodina mého dědy byla odsunuta, 3 dědovi bratři padli, zbytek rodiny by měl žít, respektive měl přežít odsun. Trochu se mi ulevilo, ale současně jsem cítil jakési chvění. Dostal jsem další impulz do hledání předků a příbuzných. Dnes znám jmenovitě 153 svých přímých předků, nejstaršího až z roku 1455, v přímé mužské linii „jen“ z roku 1634, což ale také každý nezná. Celkem dnes registruji asi 1000 předků a dalších příbuzných. Začal jsem asi s 30. Dosud jsem znal jméno svého pradědy a prapradědy ze Skleného, jména 2 dědových bratrů a to bylo z této větve vše. Najednou toho bylo mnoho nového. Ne každá informace byla pozitivní, to je pravda. Byla to ale realita.
 

Vzpomínky sestřenice mého otce Helmy Schrade na Čtyřicet Lánů po válce
psáno v letech 1994 – 2000 ve vsi Amstetten v Bádensku-Wurtembersku, SRN, kde žije po odsunu v r. 1946 ze Svitav

          Mezi informacemi z centrální kartotéky z Mnichova byl i kontakt na otcovu žijící (!) sestřenici. Jmenuje se Helma, provdaná Schrade, rozená Haupt. Narodila se v roce 1933 v Čtyřiceti Lánech v rodině kováře Albina Haupta a Marie, roz. Schestag. Tak jsem nelenil a Helmě jsem napsal dopis, který mi PhDr. Slávek Jindra bleskově přeložil. Časem přišla odpověď – zde je:

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------                                                                                                                      Amstetten 21. 9. 94

Milý Petře!

 Jmenuji se Helma a chtěla bych Ti poděkovat také jménem svého bratra Alfreda (nikoliv Alfonse – drobná chyba vzniklá na matrice ve Svitavách – dávno již odpuštěná) zcela srdečně za dopis, který nás zcela překvapil. Poslal jsi nám rodokmen, o němž víme bohužel velmi málo. Přesto se budu velice namáhat, abych Ti k němu něco přidala a pokusila se Ti vysvětlit některé věci. Aby se mezi námi dařilo porozumění, prosím, abys sdělil, zda si musíš nechat dopis překládat. Bylo by jednodušší, kdybychom se mohli někdy sejít a potom si o tom popovídat. Prosím, abys vyřídil mnoho pozdravů Tvému otci Vilémovi, našemu bratranci. Přeji všechno dobré celé rodině Hauptově v České Lípě a těším se na brzkou odpověď.

 Zcela srdečně zdraví Helma Schrade, rozená Haupt

...........................................................................................................................................................................

Dopis od Helmy č. 2:

                                                                                                            (na razítku: 29. 11. 1994)

Milý Petře!

na začátku bych Tě chtěla zcela srdečně pozdravit a poprosit o trpělivost a pochopení, že neodpovídám tak rychle, jak snad očekáváš. Jednak musím zaopatřit domácnost a také dům se 4 osobami. Nejmladší už také nejsem, a aby si dopis mohl lépe číst, píše jej na stroji můj syn.

Nyní se pokusím odpovědět na Tvé otázky o Hauptech nejlépe, jak je to jen možné, což ovšem bude velmi těžké a časově náročné.

Naše rodina Hauptova, to byli:

Otec  Tvého dědy (Ferdinand Haupt), jeho druhá žena (Karolina Haupt, roz. Etzler). Oba synové Rudolf a Walter – nevlastní bratři Tvého dědy. Můj otec Albin – nejstarší bratr Tvého dědy. Moje maminka Marie, rozená Schestag a 4 děti (já – Helma, Alfred, Klaus a Heinz).
 

Rodinné foto z roku 1958 – příloha dopisu č. 2, kdy už byl Heinz Haupt po smrti

Dopis č. 2 od Helmy pokračuje:

            Až do odsunu (vyhnání) dne 8. 9. 1946 jsme bydleli ve Čtyřiceti Lánech Nr. 476. Tady jsme měli velice dobrou kovárnu, která byla vedena mým otcem Albinem – majitelem – a dědečkem Ferdinandem. Za války byl můj otec Albin ve válce jen krátce. Byl propuštěn domů, protože jeho 4 bratři již byli povoláni do Wehrmachtu a on měl ve vsi jedinou kovárnu.

            O rodině mého strýce Wilhelma jsme během válečných let nevěděli téměř nic. Jen jednou přišlo od tety Ludmily „Lebenszeichen“ /“znamení života“ – jednoduchý korespondenční lístek/ a babička Karolina jednou poslala balíček s dětskými věcmi a sladkostmi. Druhý bratr Tvého dědy Ferdinand byl pekař a v roce 1945 byl prohlášen za pohřešovaného v Pozen – Poznaň, dnes v Polsku. Ženat byl s Julianou Schmeger, děti neměli žádné.

            Nevlastní bratr Rudolf Haupt, padlý v roce 1944 (Schillingen), byl ženat s Ernou Kraus. Druhý nevlastní bratr Walter byl během války v trestním komandu v přední bojové linii a jeho osud je neznámý.

            Milý Petře, pokud je mi známo, zemřela matka Tvého dědečka na plicní tuberkulózu (datum neznám) a její tři chlapci pak byli vychováni v plné lásce a za velmi těžkých okolností svými prarodiči Viktorií a Karlem Christovými do doby, než se jejich otec – kovář Ferdinand Haupt – podruhé oženil, a to s děvečkou od sedláka Karolinou Etzler.

            Docela dobře si vzpomínám, že během války došlo k častým pokusům zjistit něco o Tvých prarodičích. Proč se to nepodařilo, nemohu už teď zjistit, snad bylo přitom z obou stran trochu strachu. Tvůj dědeček se oženil s Češkou a k tomu žili v Protektorátu, proto se zcela přerušilo spojení.      

            Když k nám v roce 1945 vpochodovali Rusové, mohl nás můj otec Albin zachránit od nejhoršího. Mluvil totiž velmi dobře česky a mohl se velmi dobře dorozumět s Rusy, což bylo i pro nás velmi důležité, takže jsme se dostali k jídlu a byli jsme též chráněni od Rusů. Můj otec a dědeček Ferdinand kovali ruské koně a kovárna byla v provozu. Když po Rusech přišli Češi a němečtí sedláci a majitelé domů byli vyhnáni z pozemků a půdy, měli jsme zase štěstí. Můj otec zajišťoval kovářské práce pro sedláky v celém kraji. Já sama jsem si velmi rychle našla přítelkyni. S Máňou jsem se naučila velmi dobře česky (mezitím jsem zase zapomněla) . Byli jsme jedno srdce a jedna duše.

            Všichni Němci museli nosit velké „N“ – Němec – a byli velmi často šikanováni. Pravděpodobně to bylo v Čechách během války pro příslušníky Tvé babičky stejné.

            V roce 1946 nám byla kovárna odňata my jsme museli opustit náš dům s 30 kg na osobu. Byli jsme v lágru ve Svitavách a 8. 9. 1946 jsme byli naloženi do dobytčích vagonů  (30 osob do uzavřeného vagonu). Bez jídla a bez pití jsme jeli přes Prahu k německým hranicím.

            12. 9. 1946 jsme přijeli do tzv. „nové vlasti“, ne příliš vítáni, protože jsme museli mít bydlení i práci, čehož bylo v Německu po roce 1945 také velmi málo. Až potud osud Hauptů ze Čtyřiceti Lánů, příště budu pokračovat.

            Milý Petře, chtěl jsi adresu Marie Hauptové, mé matky. Myslím, že to nemá význam, žije ve velmi dobrém domě s pečovatelskou službou, velmi dobře zaopatřena. Je však velmi postižena, bez orientace, … Samozřejmě jsem jí vyprávěla o našem dopisování, ale nemá to praktický smysl.

            Mnoho srdečných pozdravů všem Hauptům

            Buďte zdrávi, to Vám všem přeje Helma

...........................................................................................................................................................................

Dopis od Helmy č. 3:

                                                                                                                   (na razítku: …. 1995) )

Milý Petře! 

Konečně se dostávám odpovědět na Tvůj dopis z ledna a budu zároveň pokračovat se svou zprávou o Hauptech. Když jsme přišli do Německa (říjen 1946), přišli jsme do tábora, odkud jsme byli po 8 týdnech rozděleni na různá místa.

Rodina Albina Haupta přišla k jednomu sedlákovi, kde se vždycky našlo něco k jídlu. Ferdinand a Karolina byli ve vzdálenosti 12 km od nás ubytováni v jedné místnosti. Můj otec Albin pracoval v lomu na kámen. Můj dědeček Ferdinand nebyl zcela zdráv a zemřel v roce 1949 na astma. Karolina Haupt zemřela v roce 1955.

Roku 1952 našel můj otec místo jako kovář a zámečník v Amstettenu a pracoval tam až do svého penzionování.

Nyní něco o našich Hauptových dětech. V roce 1956 jsem se vdala, můj muž se jmenuje Eugen Schrade. Máme 3 dcery a 2 syny. Eveline, nar. 1956, Dietlinde nar. 1957, Gudrun, nar. 1959, Bernd, nar. 1962 a Jochen, nar. 1976.

Dcery jsou vdané a máme od nich 3 vnoučata. Bernd, jakož i Jochen jsou ještě v domě, který jsme si postavili v roce 1972.

Ještě tu byl můj bratr Alfred, jeho paní se jmenuje Angelika a spolu mají 3 děti. Jsou to Thomas, Karin a Gabriele.

Klaus Haupt se oženil s Valentinou – Bulharkou, ale děti neměli žádné.

Heinz Haupt, můj nejmladší bratr, zemřel ve 30 letech na rakovinu kůže. Má dceru, jmenuje se Andrea.

Nyní milý Petře, k Tvým zjištěním ve Čtyřiceti Lánech. Dům č.p. 95 a 476 byl kdysi jeden dům. Malá usedlost s kovárnou byli zkraje domu č.p. 95. Ferdinand Haupt si propachtoval na několik let kovárnu, později si ji jako můj otec Albin koupil. Předchozí majitel si podržel půlku domu č.p. 95 jako zemědělskou usedlost. V druhé půlce domu, ve spodním podlaží, byla kovářská dílna a zároveň obydlí a tato část domu měla číslo 476.

Při mé první návštěvě Čtyřiceti Lánů v roce 1983 (od r. 1946 uplynulo 37 let!) už domy č. 95 a 476 zmizely, zachovala se ještě zahrada. Podruhé jsem opět navštívila Čtyřicet Lánů. Zachovalo se jen velmi málo starého, ale nebyla jsem už tolik vyděšena. Dům, milý Petře, který ještě stojí vlevo od bývalých domů č. 95 a 476, bylo kdysi pekařství.

Nyní mám k Tobě ještě několik otázek. Jak je vidět na fotce Tvého dědečka Wilhelma, tak byl také voják. Přežil válku bez újmy? Byl také v zajetí? Jak se dařilo Tvé babičce za války a po ní? Uměl Tvůj dědeček vůbec ještě něco německy, nepokusil se hledat své bratry?

Jak vidíš, jsem zvědavá zjistit něco o letech, které už dávno uběhly. Obrázek našeho domu č. 476 už nemám. Mnoho rodinných fotografií bylo po roce 1945 zničeno. Kdybys chtěl ještě něco bližšího nebo přesnějšího o Hauptech, bylo by možné z mé strany někdy zajet a zůstat tam pár dní. Sestřenice mojí matky (Marie) by eventuálně mohla tlumočit, bydlí v Hradci nad Svitavou.

Současně posílám pár obrázků a doufám, že Tě budou zajímat.

Nyní jsi, milý Petře, získal něco víc o nás Hauptech. Doufám, že Tě i další příbuzenstvo v Česku zastihne jen to nejlepší zdraví.

Milé pozdravy

a vše dobré od Helmy a blízkých   
 

...........................................................................................................................................................................

Dopis od Helmy č. 4:

                                                                                          (na razítku: 10. 7. 1995) )

Milý Petře!

Milé pozdravy z Amstettenu a mnoho poděkování za Tvůj dopis s množstvím informací o Tvých prarodičích. Takže, oba bratři Albin i Wilhelm, ukončili svůj život srdeční zástavou, jako by to byla zvláštní hra osudu. Můj otec chtěl ráno vstát a s několika krátkými steny padl mé matce do náručí. Rychlá lékařská pohotovost mohla jen konstatovat smrt. Den před jeho smrtí jsem byla s ním a netušila jsem, že to je naposledy. Milý Petře, ptáš se na to, zda jsme tehdy zahájili pátrání po Tvém dědovi. Pokud si vzpomínám, tak jen povrchně – formálně. Když byl můj otec se šestičlennou rodinou po r. 1945, tak to bylo dost těžké období. Později, to už byl pravděpodobně unavený na to, aby vedl dlouhou a složitou korespondenci s mnoha úřady. Takže děkuji Tobě, že jsi mi částečně ulevil od tíživých vzpomínek na ten dům.  

            A teď Ti milý Petře musím sdělit, že naše setkání se bohužel nemůže uskutečnit. Mluvila jsem s bratrem mé příbuzné v Hradci nad Svitavou. Řekl mi, že jeho sestra je nemocná a že není možné, aby nám tlumočila. Je jí už 74 let. Kromě toho teď bude naše dcera potřebovat pomoc při stěhování. Takže naše setkání musíme z těchto důvodů přesunout na později asi až na příští rok.

            Můžeš si doplnit data narození dětí Alfreda:

 Thomas 03. 08. 59

Karin 18. 05. 64

Gabriele 04. 08. 77.

Jméno manželky Heinze je Mariane, jejich dcera Andrea se narodila 22. 12. 71. Milý Petře, to je pro dnešek vše. Zůstaň s námi a vše dobré pro všechny Haupty.

 Srdečně  Helma a rodina    

          Tolik dopisy od Helmy. Nutno dodat, že jsme si později vyměnili již jen několik novoročenek. Dozvěděl jsem se, že maminka Helmy - Marie Haupt, roz. Schestag zemřela v Ulmu v roce 2000, ve věku požehnaných 90 let.
          S Helmou jsme se nikdy osobně nesetkali. Je mezi námi jazyková bariéra, Helmě v setkání bránily nemoci a mně pracovní vytížení. Snad se to dá ještě napravit. Moje klientka, Češka žijící se svým holandským manželem poblíž Stuttgartu, nedaleko od bydliště Helmy, mi v dubnu roku 2010 potvrdila, že Helma žije.

 

V České Lípě, v dubnu 2011
Mgr. Petr  H a u p t

 

A místo tečky na závěr – výmluvné foto: Zde stál rodný dům mého dědy, bývalá kovárna – proti dnešnímu marketu LiDL.